Historie střevních proplachů

Činnosti tlustého střeva přikládali zásadní význam již lékaři ve starověku. Příjem potravy, její trávení a vyloučení zbytků bylo vždy vnímáno zásadním způsobem. Dobrá funkce trávicího systému byla předpokladem pro příjem energie a jakékoliv narušení tohoto procesu znamenalo ohrožení života. Jejich úsloví “Smrt má své sídlo v tlustém střevě“ hovoří za vše. Očista těla znamenala očištění nejen pokožky ale i střev. Čisté střevo bylo zárukou zdravého a silného těla a dlouhověkosti. Zvláštní důraz byl kladen právě na tlusté střevo, kde se nestrávené zbytky hromadí. Egyptský lékař Imhotep - lékař faraóna Zosera - měl funkci „Pastýř faraónova konečníku“ a považoval výplach tlustého střeva za jednu z nejdůležitějších preventivních metod. Antický lékař Hippokrates prováděl výplachy vodou s přísadami medu, soli či olivového oleje. Indičtí jogíni považovali každodenní očistu trávicího systému za normální součást hygieny. Tradiční čínští lékaři dodnes úspěšně vycházejí z představy vzájemného vztahu mezi tlustým střevem, plícemi a pokožkou a špatnou činnost tlustého střeva pokládají za zdroj „sta nemocí“ včetně například plicního astmatu, kožních onemocnění, únavy, poruch soustředění, deprese, nervozity, bolestí kloubů a hlavy. To v podstatě odpovídá dnešním moderním představám.Preventivní význam výplachu tlustého střeva se částečně během středověku v Evropě vytratil a klystýr se stal hlavně léčebným nástrojem společně s pouštěním žilou a dalšími praktikami. Až v historicky nové době se opět význam výplachu a očisty tlustého střeva dostává do oblasti zájmu o prevenci. Současná úroveň poznání vlastně potvrzuje názory starověkých lékařů. Význam prevence vzrůstá a stává se nedílnou součástí naší snahy o udržení zdraví a dobré kvality života.